Jak mě ruský tank na 30let připravil o spojení s mámou

Přidáno 20.08.2017

Srpen 1968 je pro někoho téměř jako středověk - prostě čas před jeho narozením. Pro jiné ztráta iluzí a prohraná šance na změnu situace ve společnosti. Pro mě mají tehdejší události přídech dobrodružství. Byla jsem malá, nechápala jsem, co se děje. Vnímala jsem atmosfétu strachu, vzteku i bezmoci.  Nakonec mi jeden malý okamžik po(!) průjezdu několika tanků návsí Kostomlat nad Labem dokázal pozměnit život na dlouhá léta.

      Léto 1968 jsme jako každý rok trávili u babičky. Obvykle jsme přijížděli na celé dva prázdninové měsíce hned na začátku července – já, brácha a maminka. Tatínek za námi dojel až o dovolené v srpnu. Ten rok to bylo všechno jinak. Babička na jaře zemřela, tři měsíce po ní i moje nejmilejší teta a u maminky se po předchozím stresu objevily zdravotní potíže. Odjezd jsme museli odložit.

       Na prázdniny do domku po babičce jsme dorazili až ke konci července. A užívali jsme si to naplno. Mizeli jsme brzo po snídani, přiběhli k obědu, znovu běželi za svými hrami a vraceli se, když stíny byly opravdu dlouhé. No, někdy jsme to i porušili a hráli si u nás na dvorku.  Strach o nás maminka ani rodiče kamarádů mít nemuseli. Tak nějak jsme byli pod  dohledem celé vesnice a když jsme něco provedli, maminka to obvykle věděla ještě dřív, než jsme se vrátili domů. Tak to prostě chodilo.

 

21.srpna nás ráno probudilo bouchání na okno:

„Ančo, vstávej, bude válka! Pusť si radio!“,

volala na maminku vyděšená teta.

 

      Všechno se ve mně stáhlo strachem. Pak si jen pamatuju, že celá naše parta dětí seděla na návsi u obecní studny a nikomu se nic nechtělo dělat. Puberťáci trousili silácké řeči, my menší jsme je s obdivem poslouchali. Víc než o tom, jestli bude nebo nebude ta válka podle předpovědi mé tety,  jsem přemýšlela, kdo je ten „fotr“, o kterém mluví nejstarší kluk. To slovo jsem neznala. Vypadalo to, že by to měl být někdo z rodiny. Ale kdo? Má přeci tátu, mladšího bráchu a dědečka. Žádný jiný muž se u nich nebydlí. Tak kdo je ten fotr? Kdo mi to vysvětlí?!      

       O pár dnu později, kdy se na vesnici skoro nic nedělo a dospěláci napjatě sledovali zprávy z Prahy, jsme si s kamarádkou hrály u nich na zahradě. Ze hry nás vytrhly ruské tanky. Otáčely se na návsi. Špatně odbočily a potřebovaly se dostat zpátky na silnici. Chvíli jsme je pozorovaly škvírou ve vratech, ale nezapadaly do našich holčičích her, tak jsme se zase vrátily k panenkám. Vrzla vrátka. Ještě než jsem se stihla otočit, ucítila jsem něco hodně nepříjemného. Opravdu hodně nepříjemného. Chvíli jsem prožívala totální paniku. Tohle opravdu nechci!!! Otočila jsem se. Mezi vrátky stála moje maminka. Byla vylekaná a volala na mě, abych šla domů. To, co jsem chvíli před tím tak intenzivně vnímala, byl její strach.

       Prázdniny skončily a vrátili jsme se do města. Časem jsem na všechno zapomněla. Koncem devadesátých let jsem procházela kurzy kineziologie-OneBrain. Kromě základní série kurzů jsem absolvovala i některé minikurzy. Ty byl jednodenní a byly zaměřené na určité oblasti. Jeden z nich se týkal mimosmyslového vnímání. 

Mimosmyslovým vnímáním (intuicí, telepatií a jasnovidností) je nadaný vlastně každý z nás - někdo víc, někdo méně. Je to naše první řeč, kterou komunikujeme s okolím.

       Její schopnost se snižuje současně s tím, jak se učíme mluvit. A taky ji ovlivňují různé životní zážitky. Tehdy se mi na kurzu v  plné síle vrátila vzpomínku ze srpna roku 1968. Do detailu jsem si vybavila, jak jsem tehdy celým tělem vnímala maminčin strach o chvíli dřív, než jsem ji viděla a než na mě zavolala. Bylo to ochromující a bolestivé! Nechtěla jsem to! Maminka přeci je tou jistotou, ke které uteču, když budu potřebovat ochranu, bezpečí a pevnou náruč. Ona má být mají silná a stabilní. Jak to, že je to jinak? Taková přeci maminka nesmí být!!! Co se děje? Můj mozek zahlásil bolest z poznání, že i maminka může být slabá a přemožena strachem. Bolest byla tak intenzivní a náhlá, že jsem se ji rozhodla odstrčit ji co nejdál i za cenu oslabení vzajemného napojení s maminkou a ztráty telepatie.

      Dnes už vím, že zafungoval docela běžný mechanismus. Malé dítě není schopno samostatného života, je existenčně závislé na rodičích. Od první chvíle svého života si musí vytvářet strategie, které mu zajišťují přežití. Týká se to všech oblastí. Některé vlastnosti, schopnosti a talenty přestane používat, jiné zcela potlačí a další posílí, aby mohlo přežít v podmínkách, ve kterých se nachází.

       Situace, která se odehrála ve zlomku vteřiny a kterou nikdo nepostřehl, měla na můj život vliv dalších třicet let. A měla by déle, kdybych se v dospělosti nepídila po tom, jak se více otevřít mimosmyslovému vnímání.

      A aby bylo jasno – nestal se ze mě jasnovidec nebo telepat, ale určitě jsem mimosmyslové vnímání rozvinula. Nejvíc asi intuici.

Poklidné srpnové dny přeju                                                                                                                                                 

                                                                                        Jitka

 

Jste pamětníci srpnových událostí roku 1968?

Měli na váš život nějaký zásadníní vliv?

Napište do komentářů, jak jste tu dobu prožívali.

 







Tisknout stránku

"Dělej něco, utíkám ti!!!"
Tvůj život

E-book zdarma
9 tipů a triků pro lepší život

E-book zdarma

Volejte, pište!

Rady, dotazy, objednání

Rady a dotazy

Facebook


      © 2017 - Mgr. Jitka STUDÉNKOVÁ lektorka, autorka a průvodce pro zdraví a pohodu
Digitální obchodník
Zpět nahoru